Model bez podstatného základu, který nezavádí základ reality, ale předefinovává podmínky, za nichž ji lze smysluplně popsat. Realita se jeví jako dočasná stabilita uspořádání – to, co přetrvává, není zakotveno, ale prostě se nerozpadá.
Nula nevysvětluje, nezdůvodňuje ani nevytváří to, co se jeví. Pouze brání tomu, aby vysvětlení vneslo cokoliv, co by neslo celek.
Text nepopisuje realitu, ale omezuje způsoby, jak o ní lze smysluplně mluvit. Naznačuje, že počátek a konec nemusí být dvě události, ale dvě meze, v nichž se rozlišení přestává udržet — a že to, co se mezi nimi ještě nerozpadlo, je to, čemu říkáme svět.
Pohyb mysli, která se snaží najít základ, se v tomto pojetí stává jakýmsi „perpetuum mobile“ poznání: samotná marnost hledání pevného bodu je tím nejjasnějším potvrzením povahy bytí.
Neexistuje místo, odkud by se dalo říct, proč se něco definitivně udrželo — a přesto se některé průběhy čtou jako svět, život a vědomí.
Nula je nejbližší možné označení veškerenstva, pokud veškerenstvo nesmí být pochopeno jako hotový celek.